Je půlka února 2020. Venku sychravo, deštivo a já po cestě do olomouckého Makra vyzvedávám objednané mapy. Dvě podrobné mapy :Srbsko, Bosna a Hercegovina. Konečně je držím v ruce a čekajíc na semaforu si je prohlížím , už mám zhruba trasu promyšlenou, a teď mám mapy, teď to rozjedu na ostro. Venku zima, hnus , déšt a já se tak těším na Balkán. Na tamní lidičky, na přírodu, prostě na Balkán. Jediného čeho se bojíme je tamní horko, protože to Maty moc nedává. Ale při pohledu z autookna si říkám, to dáme, nic nás nezastaví. Jenomže ejhle,  kdo by řekl že do měsíce bude vše jinak. Že budeme muset plány změnit a tyhle parádní mapy zůstanou ležet hluboko v šuplíku. A tak zavřená doma, při karanténě měním plány. Z Balkánu se stáčíme takzvaně za komín. Pojedeme po Čechách. Teda všichni doufáme, že pojedeme po Čechách, Tajně věříme a doufáme, že nezůstaneme doma, tak jako doufá  většina dobrodruhů a cestovatelů. Máme ještě chatu, konejším se. Ale snad vše dobře dopadne a my vyrazíme na cesty. A jak říká Pája, nic se nejí tak horké ,jak se uvaří.. .

Vše se na chvíli uklidní a my můžeme s klidem vyrazit. Vyrazit po vlasti české, Matyho vlastivěda nám maximálně hraje do noty a tak jedeme ukázat Matymu zajímavé kouty naší země, kam se jen tak na víkend z Přerova nedostaneme. Takže hurá balíme a vyrážíme, vše je stejné jako vždy, jen potravinových zásob máme letos o dosti méně, navíc vezeme akorát roušku...

Čekáme v Přerově na nástupišti na vlak do Prahy, nervní, nejvíce nervní jsem jako vždy já. Vlak zpravidla odjíždí z 2. nástupiště. Jenomže strejda Peťa, kápo na vlakovém dispečinku nám zařídí pro dnešek vyjímku. Odjíždíme pohodlně z prvního. No paráda. V Praze vystupujeme na konečné na Smíchově. Takže celá cesta naprosto v pohodě. Díky, velké díky,Peťo.

Jen co vystoupíme,  za malou chvíli jsme z ruchu našeho hlavního města pryč. Jedeme po cyklostezce podél Vltavy, zastavujeme na pivko u přívozu v Lahovičkách. Léto, dovolená, volnost, být spolu, tohle nás čeká. A letos si toho vážíme o trochu víc...Vždyť tohle všechno nemuselo být...

Cesta frčí rychle. Za chvíli jsme na soutoku Vltavy a Berounky, všude plno lidí, dost cyklistů, ale chápeme to, jsme kousek za Prahou a je neděle, všichni si chtějí užít pěkného dne. Je podvečer, když přijíždíme do Karštejna. Ten si necháme na zítra. Ještě pokračujeme o kousek dál údolím Berounky do Srbska. A za chvíli je to tu. Tak jsme dojeli do Srbska. První meta splněna. Ani nás nestálo moc sil :-) Chtěli jsme do Srbska a tak jsme v Srbsku. Aspoň tedy tak...

V Srbsku nocujeme u Berounky v kempu s pivovarem. Idelální kombinace pro Paju. Ráno je zima veliká. 5 stupnů. Dnešní den bude opravdu pestrý. Čeká nás Karlštejn, lom Velká Amerika, Svatý Jan pod Skalou, Lidice, Okoř. To se dá stihnout za den na kole ?? Když to nedáme nevadí, jsme na dovolené. Situace je nám velmi příznivá, nikde nikdo. Na Karštějně asi 4 lidi a my. A to byla tak největší masa lidí za dnešek co jsme potkali. Všude kam přijedeme prázdno, poklidno, takže máme čas a prostor na prohlídku. Druhý večer na cestě nás zastihme přímo pod hradem Okoř. Nocujeme s vyhlídkou na hrad u hospůdky na malé neposekané louce, k dispozici máme gril. Tak nám to krásně začíná..

Další dny jsou opět hodně pestré.  A ono vlastně  podle mě všude v Čechách je to hodně "nadupané" na každém kilometru je co k vidění. Člověk si opravdu musí vybrat, co chce vidět a co bude muset nechat na jindy. V Čechách nejde vidět vše. A tak na konci každého dne promýšlíme co a jak zítra. A i přesto  mnohdy během dne upravujeme plány.

Projíždíme Kralupy, Nelahozeves, Mělník. Tady Matymu vracíme dluh několik let starý. Jdeme na koupák, který je přímo naproti kempíku. Před pár lety jsme tu taky nocovali a Mates byl moc zklamaný, že nejdeme na koupaliště. Ale těžko mu ve 4 letech vysvětlovat že za 15 minut zavírají. A tak si dnes cestu zkrátíme, je stejně vedro, ubytujeme se v kempu a hurá na bazén. Voda zde se však při chladných ránech nemá jak oteplit. Je ledová jak prase. Z Mělníka je cesta jasná. Kokořínsko. vidíme, skalní útvary v Kokořínkskiém dole, navštěvujeme hrad Kokořín, vyšplháme se ke skalním Pokličkám, posvačíme v Ráji a večer zakončíme na Housce. Ano tajemný Hrad Houska,a to je místo dalšího nocovnání.Dokonce stihneme poslední prohlídku.  Asi si hodně věříme, že jsme čisté duše, řikáte si , když tu chceme nocovat... Něco na tom, že zde působí zvláštní síly asi je. Už jsem zažila hodně, ale výšlap na hrad byl pro mě očistou. Nemůžu. Nohy mi hoří. Chci to vzdát. Fakt nemůžu. Tlačím kolo z posledních sil a říkám si tuhle cestu letos nedám. Jakto , co se dějě? Vždyť jsem zvyklá na větší kopce, když kolo tlačím není to taková hrůza, tak co se teď dějě?  Houska, určitě za to může tento hrad. Maty tu zažívá šílenou migrénu. Nevečeří, chce si jen lehnout a jít spát. Spí a spí a spí. Nevzbudí ho nic. Nocleh u hradu máme opravdu špičkový. S výhledem na Říp, nádhera. Ale k čemu to, když je Matymu zle...

Ráno je však naštěstí  dobře, nemohl za to asi hrad, ale bouřka, ale co když přece...těžko říct. Hrad Houska je opravdu tajemný, můžeme potvrdit. Sjiždíme z tajemních končin, vidíme souseda Bezděz, tam se na kole bohužel nedostaneme a tak pokračujeme dál, navštívíme liduprázdné Máchovo jezero, projedeme se po letišti kde přistávali v roce 1968 rusási aby "nám pomohli " . Nocujeme u řeky Ploučnice, a obdivujeme další unikát, průrvu řeky Ploučnice, vše pod dozorem hory Ralsko. Další dny se naše cesta ubírá podél řeky Ploučnicea úbočím Lužických hor. Navštívíme skalní hrad Sloup,  projedeme Benešov, kde přenocujem v luxusním kempíku. Bohužel ani tady se Maty neokoupe. Je zima jak ďas. Dále nás čeká Děčín a za ním pokračujeme do kopců. A to už pomalu tušíme Krušné hory. A to se těšíme, nikdy jsme tu nebyli. Ještě předtím krátká zajíždka do Německa a Tisské skály. Kopírujem západní hranici a užíváme si poklidu, který  tu panuje. Je to neskutečné. v Krušných  horách téměř  nepotkáme živáčka. Zlobí nás bouřky, ale i tak tu vidíme vše co jsme si naplánovali. Za Cínovcem potkáváme chlapíka, který  nám pomůže najít nocleh. Každý den jezdí na hříbky nebo borůvky 45 km  z Mostu do hor ,aby se večer vrátil s úlovkem domů a prodal...Na rezavé plečce, promoklý, unavený. Když  se nad tím zamyslíte , co vás napadne ?   Dlouho do noci nad ním přemýšlím. a říkám si ,o tomto je cestování, poznat lidi, jejich osudy, udělat si názor i z jiného úhlu pohledu. Nebýt zavřený jen ve své kleci. Tohle musí člověk zažít, aby si uvědomil že, není tak špatně, jak si myslí. Že si mnohdy stěžujeme zbytečne, a že a že a že.. Určitě ve mě tento človíček zanechal stopu.

Z krušnohorských kopců sjíždíme kolem přehrady Flaje a k zámku Jezeří. Před námi je mostecká uhelná pánev. Při sjezdu ji máme jako na dlani, projíždíme Chomutovem, kde se potkáme s loupeživími gangy, a málem přicházíme o kola. V noci v kempu nám je někdo  obhlíží.. Naštěstí nespím, naštěstí je něco vyrušilo a kola jsou ráno na svém  místě. Projíždíme úžasnými místy na řece Ohři. Kadań, Klášterec, Loket, Kyselka, Karlovy Vary. Dojedeme až do Chebu, kde si dáme u přehrady Jesenice pauzu. A Maty se konečně koupe. Máme k dispozici volný den. Ale to my se nezdáme. Rozhodně jej neproležíme, ráno vstaneme a vyrážíme do Chebu. Prohlídneme město, vystoupáme na věž, okoukneme hrad. Jenom co se vrátíme do kempu, jdeme si vypůjčit loďku a veslujeme k zatopenému mostu. Hodinu tam, hodinu zpět, ve vlnách, proti větru.. Takto vypadá náš odpočinkový den.

 Po vyloženě  proflákaném dni pokračujeme dále směr Český les. A tady se já moc těším. Klid,husté lesy. Plné hříbků. Louky voňavé po bylinkách, všude luční kvítí. Tohle já můžu. Projíždíme místy kudy za minulého režimu nikdo nejezdil, nesměl. Ale mrtvo tu nebylo. Komunisti právě sem narafičili svoje falešné hranice. Vše dokonale promyšleno, uprchlíci si mysleli, že jsou v Německu a ejhle ono stále socialistické Česloslovensko. Hrůza , nepopsatelná hrůza. Potkáváme památníky akce Kámen, památníky obětem totalit. Vysvětluji Matýskovi , snad si zapamatuje anebo ne. Tohle těžko chápe dospělý, natož dítě. Český les, je kout země, který jsme chtěli vidět a předčil naše očekávání. Projíždíme krajem zaniklých vesnic, vyškrábem se na Pleš, vesnici, která se stala ikonou pro vysídlení pohraničí. Vesnici která to odnesla jen tím, že ležela v hraniční zoně. A takových bylo a viděli jsme... Čeká nás Tachov, Domažlice, Kdyně, Nýrsko a pak Šumava. Projíždíme místy, která jsme navštívíli před lety a ty která jsme zatím nenavštívili. Zajedeme se podívat na Černé jezero, jen co se vyškrábeme na špičácké sedlo. Následuje  Hauswaldská kaple, Prášily, Modrava, Kvilda, pramen Vltavy, Bučina,  sjezd to Strážného a spoustu jiného.  Poznáváme jak moc se Šumava změnila, povětšinou zásluhou turistů. A v posledních letech elektrokolistů. A to není zas tak úplně dobře.Možná teď někoho úrazím , ale naše zkušenost byla taková. Většina elektrokolistů, které jsme potkali se dobře nechovali ani k lidem ani k přírodě.   Z Horní Plané, kde si užijeme parádní koupačku  v Lipně , míříme na druhou stranu Lipenské přehrady. Do míst, kde se minulosti nesmělo.  Vyprovodímne lipenskou přehradu až k hrázi. Pak přes Vyšší Brod a Rožmberk pokračujeme do Krumlova. V Krumlově navštívíme centrum a během neustávajíciho deště pokračujeme do Budějovic.

A tady nasedáme na vlak a jedeme domů. V nohách máme 1100 km a vystoupáno máme do kopců Mt.Everest a kousek , čili rovných 10km. A jak se nám u nás líbilo? To víte, že líbilo. I doma se dá zažít  velké dobrodružství. Vidět moře,  alespoň to jihočeské, vyškrábat se do kopců,  jako někde v Alpách.  Poznávat  zámky a hrady podél řek, jako třeba  na Loaře. A nakonec vidět  skály, jeskyně, a soutěsky třeba  jako v Srbsku.